Když jsem přemýšlel, co bych chtěl od další práce, měl jsem jeden docela obyčejný sen: chodit do ní pěšky a být tam za pár minut. Po letech v zahraničí, ve skladech a taky na železnici mi představa, že ráno nebudu nikam dojíždět, připadala jako poměrně zásadní životní vylepšení.
Člověk nemusí zrovna dobýt svět. Někdy mu pro začátek stačí, když nemusí kvůli práci strávit další část dne na cestě.
A pak známí začali otevírat Vapoland a CandyPop kousek od mého domu. Tak nějak slovo dalo slovo a od dubna 2026 mě najdete v naší prodejně u nádraží v Uherském Brodě. Jmenuju se Ivo a když se mě někdo zeptá, co vlastně dělám, většinou odpovím, že se starám o malý obchůdek s vapy a cukrovinkami.
Je to pravda. Jenom jsem při nástupu ještě úplně netušil, kolik různých činností se do takové věty vejde.
Moje cesta sem nebyla úplně přímá. Po střední škole jsem odjel do Anglie a léta pracoval jako skladník v zahraničí. Později jsem byl i prodejcem, pár let průvodčím a před nástupem sem jsem pracoval ve skladu v Adria Gold. Čili jsem si vyzkoušel docela různé věci, ale obchod a sklad ve mně nějak zůstaly.
Když se dneska během jednoho dne pohybuju mezi zákazníky, zbožím a objednávkami, nepřipadá mi to jako úplně nový svět. Spíš jako místo, kde se mi konečně potkalo víc předchozích zkušeností.
Samozřejmě by bylo hezké napsat, že jsem už při prvním rozhovoru přesně věděl, že tohle je ono. Ve skutečnosti hrála ta krátká cesta do práce opravdu velkou roli. Postupně se ale ukázalo, že si sedím i s vedením firmy, že mi dává smysl, kam se firma ubírá, a hlavně že tu nebudu jen člověk, který dostane klíče, seznam povinností a pokyn, ať na nic moc nesahá.
Což mě potěšilo. A zároveň jsem velmi rychle zjistil, že když člověk může do spousty věcí mluvit, obvykle to znamená, že nad nimi taky musí přemýšlet.
Myslel jsem, že budu hlavně prodávat
Trochu jsem se totiž obával, že budu pouze prodavač za pultem. Nemyslím to nijak špatně, práce s lidmi mě baví. Jen jsem nechtěl celý den čekat, kdo přijde, namarkovat mu zboží a zase čekat.
Chtěl jsem mít možnost něco ovlivnit, využít to, co už umím, a ideálně se taky naučit něco dalšího. V tomhle směru se mi přání splnilo poměrně důkladně.
Dneska se kromě prodeje podílím na nákupu zboží, řeším e-shop, reklamu, produktové popisky, fotografie, články i analýzu prodejů. Účastním se porad s vedením a mám pocit, že můj hlas je slyšet.
Neznamená to, že všechno rozhoduju sám, objednávky i další věci pravidelně konzultujeme. Ale můžu přijít s nápadem, upozornit na problém nebo se pustit do hledání řešení. A to je pro mě podstatný rozdíl oproti tomu, kdy člověk jen plní zadání a o zbytek se nemá starat.
Na první den si pamatuju hlavně jako na chvíli, kdy mi došlo, kolik toho neumím. Bylo všeho hrozně moc a já měl pocit, že nemám šanci se během pár týdnů ani měsíců naučit všechno tak, abych to dělal opravdu dobře.
Některé věci jsem znal z dřívějška, jiné se tu dělaly jinak a u vapingu jsem začínal s naprosto minimálními znalostmi. Dívat se na plné police bylo jedna věc. Vědět, co přesně na nich je a komu to má dávat smysl, už byla druhá.
Tyhle dva pocity se ve mně vlastně trochu potkávají dodnes. Na jednu stranu si připadám na správném místě a baví mě, co všechno můžu dělat. Na druhou stranu občas zjistím, kolik odpovědnosti k tomu patří, a říkám si, jestli už mám dost zkušeností.
Nechci tady ze sebe po pěti měsících dělat ostříleného odborníka, kterého nic nepřekvapí. Překvapuje mě toho pořád dost. Jen už se v tom postupně líp orientuju.
U nové prodejny je navíc zvláštní právě to, že nepřijdete do hotového provozu se vším vyřešeným. Teprve zjišťujete, kdo bude chodit, co bude chtít a jak si to celé sedne.
Je v tom nejistota, ale taky možnost udělat si věci po svém a mít pocit, že jste byli u něčeho od začátku. Ne že bych prodejnu postavil sám, samozřejmě je to práce celé firmy. Ale mám k ní díky tomu jiný vztah, než kdybych jen převzal zaběhnutou směnu.
Když zrovna nikdo nenakupuje, práce nekončí
Běžný den začínám kontrolou objednávek z e-shopu. Mezitím už přicházejí první zákazníci, někdo cestou z vlaku, někdo do práce, někdo se prostě zastaví, protože jde kolem. Prodejna u nádraží má docela vlastní rytmus.
Dopoledne bývá chvíli klidněji, po obědě se to většinou rozjede a k večeru návštěvnost zase postupně klesá. Časem se člověk naučí, kdy se má pustit do něčeho většího a kdy je rozumnější počítat s tím, že od počítače bude každou chvíli vstávat.
V těch klidnějších chvílích procházím zásoby, doplňuju zboží, poznamenávám si, co bychom měli objednat, a samozřejmě uklízím. To není zrovna část práce, ze které by vznikaly nejzajímavější příspěvky na sociální sítě, ale sama se taky neudělá.
Do toho přicházejí zásilky, připravuju balíčky pro zákazníky e-shopu, řeším dotazy nebo reklamace a podle potřeby odnáším zásilky do Zásilkovny. Čili když v obchodě zrovna nikdo nestojí, většinou to neznamená, že nemám co dělat. Spíš si vybírám, k čemu z rozdělaných věcí se vrátím.
Kdybych to měl odhadnout, samotná obsluha za pultem tvoří asi pětinu mé práce.
Není to výsledek žádného měření, jen můj dojem. Zbytek jsou právě ty věci okolo, které zákazník při krátké návštěvě nevidí. Třeba kontrola trvanlivosti, sledování prodejnosti na jednotlivých prodejnách nebo úprava produktové karty, u které zjistíme, že potřebuje lepší fotografii, srozumitelnější popis nebo jiné zařazení.
Občas do toho vstoupí i legislativní otázky a najednou řešíme něco, co bych si dřív s prací prodavače vůbec nespojil.
Hodně času věnuju webu a snažím se, aby se něco pravidelně dělo i na Facebooku a Instagramu. Píšu, upravuju, zkouším a učím se. Z mého pohledu tomu dávám dost času, ale zároveň vím, že by šlo dělat spoustu věcí líp.
Jenže člověk se nemůže první měsíc naučit celý sortiment, druhý měsíc marketing a třetí měsíc si odškrtnout, že má hotový internet. I když by se mi takový harmonogram občas hodil.
Nejvíc mě ale překvapilo, jak moc mě chytla analytika. Baví mě zjišťovat, odkud lidé na e-shop přicházejí, co na něm hledají a co se děje s prodeji. Když někde vidím změnu, mám potřebu zjistit proč.
Proč se něco prodává v Brodě a jinde méně? Proč o určitý výrobek opadl zájem? Přivedlo video na sociálních sítích lidi i na web, nebo se jen dobře sledovalo?
Ne vždycky najdu jasnou odpověď, ale právě to hledání mě baví.
Od toho už nebylo tak daleko k práci na vlastním dashboardu, tedy přehledu firemních dat, nebo k programování kalkulačky pro míchání náplní. Momentálně se zabýváme i možnostmi skladového systému.
Když si vzpomenu, že jsem původně řešil hlavně vzdálenost mezi domem a prací, ten seznam se od té doby trochu rozrostl. Na druhou stranu právě tohle je jedna z věcí, kvůli kterým mě ta práce drží. Mám možnost něco zlepšovat, ne jen celý den udržovat stejný stav.
Zákazníci mi do toho naštěstí mluví
Všechny ty přehledy a tabulky jsou užitečné, ale pořád je potřeba od nich občas zvednout hlavu. Přímo na prodejně totiž člověk slyší věci, které mu žádný graf neřekne.
Někdo se opakovaně ptá na něco, co nemáme. Jiný vysvětlí, proč mu přestalo vyhovovat to, co dřív kupoval. A někdy zákazník jednou větou ukáže, že jsem o určité věci přemýšlel úplně zbytečně složitě.
U vapingu pro mě bylo ze začátku těžké už samotné pochopení sortimentu. Hlavy, ohmy, odpory, různé typy zařízení. Postupně mi to začalo dávat smysl, ale zjistil jsem, že znát parametry je jen část práce.
Druhá část je pochopit člověka, který stojí přede mnou. Když dospělý zákazník přijde s tím, že chce „nějaké dobré vapo“, zní to jednoduše, ale každý si pod tím představuje něco trochu jiného. A někdy ještě sám úplně neví co.
Snažím se proto nejdřív zjistit, jak ho chce používat a co od něj očekává. Neexistuje jeden univerzálně nejlepší výrobek, který by vyhovoval všem, a nemá moc smysl předstírat, že ano.
Občas během rozhovoru společně dojdeme i k tomu, že zařízení, které si původně vybral, pro něj vlastně vhodné není. Neděje se to pořád, ale stává se to. A nemám pocit, že bych tím nějak pokazil prodej.
Spíš jsme předešli tomu, aby za pár dní přišel zklamaný.
Někdy si zákazník přijde pro radu a někdy dostanu radu já. V obou případech mi to připadá jako dobře využitý rozhovor.
Dneska už běžně vysvětluju i věci, ve kterých bych se v dubnu sám ztratil, třeba rozdíl mezi nikotinem ve volné bázi a nikotinovou solí. Pak ale přijde někdo, kdo se v technice vyzná víc, a role se na chvíli prohodí.
Nemám s tím problém. Snažím se konzultovat, ne dělat, že musím mít pravdu jen proto, že jsem zrovna za pultem.
Podobnou lekci, jen trochu jiným způsobem, mi dal CandyPop. Sladkosti a dovozové nápoje mě zajímaly už předtím, rád jsem něco ochutnal, ale kvůli ceně jsem nikdy nebyl vyloženě vášnivý nákupčí.
U spousty věcí jsem tedy přemýšlel hlavně podle sebe. A to se ukázalo jako poměrně nespolehlivá metoda. Některé produkty jsem už v duchu viděl, jak nám rok leží na skladě, a zákazníci je mezitím normálně koupili.
Naštěstí se mě předem neptali, jestli si myslím, že o ně bude zájem.
Překvapilo mě třeba sběratelství plechovek energetických nápojů a zaujaly mě bonbony sušené mrazem. Hlavně jsem si ale uvědomil, jak velkou roli v nákupu hraje chuť něco vyzkoušet, nálada nebo prostě zvědavost.
Já můžu dlouze přemýšlet, jestli bych za určitou věc tolik peněz dal, ale zákazník nad tím nemusí vést stejnou debatu. Chce ji ochutnat, udělá mu radost a tím je pro něj rozhodnuto.
Neplatí to samozřejmě u každého, ale můj vlastní vkus přestal být měřítkem toho, co má smysl mít v nabídce.
Ať už jsme na kterékoliv straně obchodu, nejdřív se snažím vnímat člověka. Třeba i to, v jaké je náladě a jestli vůbec stojí o povídání.
Já jsem komunikativní poměrně dost, ale postupně se učím, že to není povinnost zákazníka. Někdo si chce nechat všechno vysvětlit, jiný spěchá a přesně ví, pro co přišel.
Když mu v takové chvíli začnu nadšeně představovat půlku prodejny, nemusí mou snahu ocenit tak, jak jsem si představoval.
Skoro celebrita. Jenom ten úklid zůstal na mně
Právě práce s lidmi je ale důvod, proč mi to tady sedí. Všímám si, že čím dál častěji někdo přijde nejen nakoupit, ale i na chvíli pokecat.
Máme už pravidelné zákazníky, poznáváme se, s některými si tykáme a další mě zdraví i na ulici. Není jich zatím nějaké obrovské množství, ale je jich víc, než jsem na začátku čekal.
Na malém městě pak člověk získá lehký pocit, že už je skoro celebrita. Zatím ovšem pořád taková, která si sama doplňuje regály a zametá.
Nemám jednu velkou dojemnou historku, kterou bych mohl označit za okamžik, kdy jsem pochopil smysl své práce. Spíš se každý den stane něco malého, co mi připomene, že mě to baví.
Rozhovor, vyřešený problém nebo prostě to, že se někdo vrátí a už to není úplně cizí člověk. Mně takové věci stačí. Nemusí se pokaždé odehrát nic mimořádného.
Samozřejmě nejsou všechny situace příjemné. Někdo přijde naštvaný, něco mu nefunguje, něco očekával jinak.
Snažím se začínat tím, že zjistím, co se stalo a co s tím můžeme udělat. Když se problém podaří vyřešit, často tím vznikne větší důvěra než při úplně obyčejném nákupu.
Ale netvrdím, že je vždycky jednoduché zůstat příjemný a nad věcí. Právě nenechat se strhnout emocemi je pro mě někdy těžší než samotné hledání řešení.
I proto si vážím toho, že na to nejsme každý sám. Chci tady zmínit kolegyni z Uherského Hradiště, která je pro mě v řadě věcí vzorem.
Máme každý trochu jiný přístup ke komunikaci a jinou povahu, ale hodně se od ní můžu naučit. Myslím, že každá naše prodejna má částečně osobnost člověka, který v ní stojí za pultem.
Brod má v tomhle kus mě a Hradiště zase kus jí. Není potřeba, abychom byli stejní.
Stejně tak za fungováním prodejny stojí vedení a společná rozhodnutí, ne jen to, co během dne udělám já.
Od začátku jsme samozřejmě řešili i méně romantickou část celého rozjezdu: kolik bude zákazníků, jaké budou tržby a marže a jestli se to celé uživí. Mít příjemný obchod, kam lidé rádi chodí, je důležité. Jenom ten obchod musí zároveň fungovat i ekonomicky.
Takže se snažím spojovat to, co slyším od lidí, s tím, co vidíme v prodejích, a postupně hledat, co má smysl měnit.
Pět měsíců není hotový příběh
Když se dnes ohlédnu do dubna, vidím největší posun asi na e-shopu a v naší prezentaci. Na prodejně se změnilo složení zboží a spousta drobností, ale nechci po několika měsících vyhlašovat nějakou velkou proměnu.
Většina věcí se děje postupně. Myslím, že po roce už budu mít mnohem lepší představu, co se opravdu povedlo, co funguje dlouhodobě a kde jsem byl na začátku zbytečně optimistický.
O sobě jsem se za tu dobu dozvěděl, že potřebuju rutinu a pravidelnost, zvlášť když mám rozdělaných víc věcí najednou.
Taky jsem zjistil, že mě opravdu baví hledat, proč něco nefunguje, a že jsem docela příjemný prodejce. Což se sice o sobě píše trochu zvláštně, ale když se lidé vracejí, chtějí si povídat a pozdraví vás i mimo obchod, asi to není úplně špatné znamení.
Pořád se učím a občas mám pocit, že na všechno nestačím. Vedle toho ale čím dál víc cítím, že jsem tam, kde chci být.
Vapoland a CandyPop mě baví, chci v nich pokračovat a růst společně s nimi. Nejen vědět víc o zboží, ale taky líp rozumět lidem, provozu a všemu tomu, co se schová za větu „pracuju v obchodě“.
A ta cesta do práce? Ta naštěstí zůstala stejně krátká. Aspoň jednu věc jsem při nástupu odhadl úplně přesně.